Hranice mezi šílenstvím a genialitou je velmi chatrná

Ve hře MINDGAME není nic takové, jak se zdá. Sledovat pečlivě děj je jedinou možností, jak doplnit všechny částečky skládanky. Proč vůbec Líbezné vyhlídky? Kde se příběh odehrává? Odkud se přesně vzalo maso v mrazáku? Proč není kostlivec ve skříni? Na některé z otázek v následujícím rozhovoru odpovídá náš dramaturg Jan Krupa, chcete-li znát odpovědi na další, budete si muset zajít do divadla.

 

Proč Líbezné vyhlídky?

 Hra se v originále jmenuje prostě Mindgame. Líbezné vyhlídky je podtitul, který jsme připojili my podle názvu ústavu, v němž se hra odehrává. „Vyhlídky“ nám přišly mnohem kontrastnější, nadějné a zároveň zvláštní v kombinaci s tématem, „vyhlídky“ ve smyslu jisté perspektivy. Ve skutečnosti jde o ústavu pro choromyslné.

 

Kdo tam bydlí?

Je to zařízení pro detenci sériových a masových vrahů kdesi v Suffolku v Anglii, kam přichází novinář Mark Styler, aby vyzpovídal ředitele. Má zájem udělat na místě rozhovor. Přichází sice přímo za ředitelem, ale popravdě by spíš rád hovořil s jedním ze sériových vrahů, který Líbezné vyhlídky obývá. Výchozí situace se odehrává v pracovně ředitele, který nechává Stylera chvíli čekat. Styler vyčkává a má možnost se po ředitelově kanceláři porozhlédnout. Poté přichází ředitel Farquhar a začnou si povídat. Diváci mohou očekávat spoustu překvapení, protože ředitel je velmi roztržitý, má práce nad hlavu a vlastně si ani nepamatuje, proč Styler přišel a co ho zajímá.

 

A novináři jde o konkrétního člověka?

Ano, o někoho, kdo má na svědomí několik velice nehezkých vražd. Styler se dokonce podřekne, ale víc bych nerad prozradil.

 

Zkoumá hra i psychologii masových vrahů?

Samozřejmě. V inscenaci se několikrát naráží na Morena nebo Langa, kteří patřili mezi přední soudní psychology, kteří se touto problematikou zabývali. A také v Mindgame padnou jména konkrétních nechvalně proslulých sériových vrahů, kteří zabili spoustu lidí. Celý rozhovor je také protkán spoustou narážek na filmy, jež se věnují této tematice. Velmi sugestivně se dostáváme do tohoto zvláštního světa, a to jak za pomoci reálných příkladů, tak díky celkové situaci v ústavu. Zabrousíme i do odborné literatury. Když Styler na ředitele čeká, prohlédne si jeho knihovnu, kde jsou publikace Jakoba Levyho Morena, psychiatra, předního sociologa a zakladatele skupinové psychoterapie a psychodramatu.

 

Odhalí se nějak motivace sériových vrahů?

V textu se několikrát říká, jak je chatrná hranice mezi šílenstvím a genialitou. My rozhodně nehodláme nikoho obhajovat, ale tady se jedná o případy, které se bez medikace zvládnout nedají. Jeden ze sériových vrahů dokonce prozradil, že ze začátku ani moc nevěděl, co dělá, a teprve postupně si to začal užívat. A potřicáté udělal chybu, protože už jednal automaticky.

Horowitz také zkoumá, co znamená zbavit se kontroly nad sebou. To, že někdo v daný moment rozhodne o životě někoho druhého, bývá pro vrahy hnacím motorem. A také je fascinuje moc nad někým, možnost ovládat ostatní. Sice můžeme hledat dispozice v dětství, ale někdo si tuto cestu prostě vybral.

 

Proč vůbec toto téma?

Styler je spisovatel populárně naučné literatury a jednu knihu o masovém vrahovi už napsal – o Andreji Čikatilovi. Tyto exponované případy ho zajímají. A v jednu chvíli se snaží i obhájit proč. A má do jisté míry pravdu, že nás všechny někdy fascinují skutečně divné věci. Jacka Rozparovače dnes vnímáme téměř jako hrdinu. Píší se o něm muzikály a turisté chodí po jeho stezkách. Stal se populární postavou. Protože se tento příběh odehrál dávno v minulosti, skutečná hrůza se vytratila, a my považujeme vše okolo něj za atrakci. A to je ve své podstatě velmi zvláštní. Proto také divák musí dospět k určitému prozření.

 

Pátráme po vrahovi?

Ani tak nejde o to, abychom chytili vraha, ale spíš, aby nelapil on nás. V jisté chvíli dojde v představení k rozuzlení, ale není to formou zápletky. Pracujeme spíš se situačním napětím. Není naší snahou někoho odhalit, zajímavější je způsob, jak na to přijdeme. Napětí stoupá v našem očekávání, že něco se musí stát. Na scéně se objevuje i postava sestry Paisleyové, která hostovi uvaří čaj. Jde o odtažitou a odměřenou figuru, ale také má svůj vývoj.

 

Prozradíte ještě nějakou zajímavou indicii?

Skalpel.

(vaf)

Foto: Luděk Svítil

 

 

PREMIÉRA: 13. a 14. dubna 2018

1. REPRÍZA: 28. dubna

DÁLE UVÁDÍME: 13. května, 10. června

Začátky vždy v 19 hodin.

Hrajeme v Divadle Bolka Polívky.